Iztaccihuatl: Výstup k bivaku Refugio 19 - 4717m, okolí Mexico City a cesta domů

30. 11. - 8. 12. 2013

Cesta autem z Tlachichucy ubíhá rychle. Ricardo mě chce vysadit v Chalco, odkud bych to měl do Amecamecy jen 20 kilometrů autobusem a vyhnul se tak chaosu v Mexico City. Ale bohužel mineme správný exit a nemilosrdně nás to žene směr mexické hlavní město. Doprava je šílená a pět kilometrů jedeme přes hodinu. Ricardo s Jessicou potřebují auto vrátit na letišti a vysazují mě asi dva kilometry od autobusového nádraží TAPO, odkud jezdí autobusy do Amecamecy. Pěšky dojdu na terminál a u přepážky společnosti Volcanes kupuji lístek za 30 pesos. Doprava je více než intenzivní a výjezd z Mexico City se protáhne na hodinu a půl. Následuje jízda přes menší města a před soumrakem jsme v cíli. Dojdu na hlavní náměstí, kde právě probíhá trh a slušně to tu žije, a ubytuji se v nedalekém hotýlku San Carlos. Potřebuji vyměnit peníze, ale je to problém, protože je sobota večer. Nakonec mě zachraňuje Banco Azteca, měním dolary a jdu na večeři.
Následující den ráno se potřebuji přesunout na Paso Cortes (3650m), respektive ještě o kus dál na parkoviště La Joya (3910m), kde začíná výstup na Volcán Iztaccihuatl (5286m). V hotelu si chci uložit pár věcí, co nebudu v horách potřebovat, ale recepční se doslova vypařil. Čekám déle než čtvrt hodiny, hledám ho i různě po hotelu, ale není k nalezení. No nic, tak ponesu asi 2 kila navíc.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Nedaleko od hotelu se pak s jedním řidičem a jeho šéfovou domlouvám na dopravě směr Iztaccihuatl. Veřejná doprava tam nejezdí a musím si pronajmout celé colectivo. Za výjezd na Paso Cortes chtějí 200 pesos, až na La Joya pak 300. Nakonec se dohodneme na 270, sedám do vozu a jedeme. Po nekonečné, klikaté silnici dojedeme až do sedla ve výšce 3650m, kde zastavujeme a musím jít do kanceláře zaplatit vstup (27 pesos na den) do národního parku. Po této byrokratické odbočce pokračujeme v jízdě, nyní již po prašné cestě, posledních 8 kilometrů na parkoviště La Joya, kam přijíždíme přesně v poledne. Je neděle a jsou tu doslova davy místních. Parkoviště je zcela plné. Ve stánku s občerstvením ještě dokoupím (slušně předraženou) vodu a pomalu se dávám na výstup. Ještě než opustím parkoviště, tak musím projít stanovištěm místní horské služby. U každého, kdo jde nahoru, si zapisují jméno, národnost, věk, cíl cesty, předpokládaný návrat a číslo na mobil. S mojí velice kostrbatou španělštinou to dáme nějak dohromady a můžu pokračovat vzhůru. Jdu natěžko, batoh váží asi kolem 23kg a moc mi to stoupání nejde. Stezka prudce stoupá travnatým svahem a jsou krásné výhledy na Iztaccihuatl. Po asi hodině a čtvrt jsem v 1. sedle (4225m), kde se cesta přesouvá na druhou stranu hřebene. Následuje krátký sestup a za ním celkem nepříjemný, strmý výstup po suti a písku do 2. sedla (4380m). Proti mě sestupuje až neuvěřitelné množství lidí. Jen od parkoviště sem jich bylo přes 70 a ještě dalších 50 potkám později. Až na pár jedinců to byli všechno Mexičani. Ze sedla se pokochám výhledem na sousední Popocatepetl, který akorát začal pěkně soptit, a pokračuji prudkým traversem do 3. sedla (4525m).

   

Kompletní galerie fotek je zde

Dále pak nejprve mírně do kopce, později naopak pěkně strmě do skalní škrbiny (4670m) a 4. sedla (4703m). Už by tu někde měl být bivak Refugio 19, ale nikde nic nevidím. Cesta dál vede po hřebeni do kopce až na malý vrchol (4750m), odkud konečně o kus níže vidím vytouženou plechovou boudu, místo dnešního noclehu. Ještě je tu pár lidí, ale všichni sestupují. Zabydluji se uvnitř chatky. Moc pořádek tu zrovna není a někteří si evidentně s odnosem odpadků hlavu nelámou. Venku na ohřívám jídlo a užívám si nádherný večer téměř ve výšce vrcholu Mont Blancu. Těsně před západem slunce přichází jeden mladý Francouz. Tři týdny cestoval po Mexiku a když viděl tu vysokou horu, tak si řekl, že se pokusí o výstup na vrchol. No pěkný. Aklimatizace veškerá žádná a vyběhne se vyspat do 4720m. Ptám se ho, jestli ho nebolí hlava, není mu špatně apod. Prý dobrý. Po západu slunce ještě fotím osvětlené Mexico City, na které je odtud pohled doslova jak z letadla, a jdu spát.
Spal jsem jak zabitej a budí mě až denní světlo. Francouz už běhá po bivaku a vypadá nějak přešle. Prý měl "divnou" noc - několikrát zvracel a děsně ho bolí hlava. Chlapče, co jsi čekal? Říkám mu, ať všechno sbalí a maže dolů, což naštěstí udělá. Já si dělám snídani a pak jdu nalehko nahoru směrem k vrcholu Las Rodillas (5080m). Terén je opět úděsný - prudký svah pokrytý šotolinou a pískem a ujíždí to dolů. Navíc ze skály nade mnou padají kameny. Toto drápání se nahoru po písku a uskakování kamenům mi nic neříká a nemám žádnou motivaci jít dál nahoru. Kvůli tomuto jsem sem nepřijel. V 4860m si sedám na kámen, relaxuju a kochám se výhledem na symetrický kužel Popocatepetl.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Seběhnu to dolů k bivakovací chatce, vezmu batoh a začínám sestup na Paso Cortes. Dolů to jde dobře, ale musím dávat bacha, aby mi to v prudkých šotolinových svazích neujelo a nemusel jsem řešit vyvrknutý kotník nebo něco horšího. Je pondělí a hory jsou, na rozdíl od včerejška, zcela vylidněné. I dole na parkovišti La Joya nikdo není. Po prašné cestě pokračuji mírným klesáním směr sedlo Paso Cortes, kde doufám, že něco stopnu do Amecamecy. Když jsem kousek za chatou Refugio Altzomoni, tak kolem mě jede terénní pick-up, který řídí pěkná Mexičanka a ptá se mě, jestli nechci někam hodit. Ale jo :-). Batoh házím na korbu a nastupuji. Holka jede do Choluly, což je na východní straně hory (Amecameca je na západní), ale to mi nevadí. Průvodce městečko docela chválí, tak se tam podívám a pak vezmu bus do Mexico City. Cestou ze sedla do Choluly předjíždíme policejní pick-up a na korbě se veze mě dobře známý Frantík. V Cholula se mi natolik zalíbí - malé historické město, čisto, klid, spousta dobrých restaurací, že tam jeden den zůstanu a do Mexico City jedu až následující den po poledni.
Bohužel spoj, kterým jedu je jakési "intermedio" a staví doslova a do písmene všude. Cesta se tak neuvěřitelně vleče a 120 kilometrů do Mexico City nám trvá 4 hodiny. Již za soumraku jdu pěšky z autobusového nádraží do centra. Není to daleko, akorát si nejsem jistý, jak moc bezpečná nebo nebezpečná je čtvrť, kterou jdu. Zakotvím v pěkném hostelu nedaleko hlavního náměstí Zócalo. V devět večer jdu do města, ale překvapivě je i v centru mrtvo a jsem rád, že je vůbec kde si dát něco k večeři.
Další dny se pak věnuji poznávání Mexico City a jeho okolí - zajedu si prohlédnout pyramidový komplex v Teotihuacánu a pěkné městečko Cuernavaca. Poslední den pak nákupy, návštěva mexického Walmartu a obchodu plného tequilly (mimochodem, ceny oproti cenám u nás byly třetinové až čtvrtinové). Pozdě odpoledne se pak přemisťuji metrobusem na letiště. Když vidím, jak je zde metrobus řešen, tak se musím smát (nebo spíš brečet) tomu, jak je nedávno zavedli v Praze. U nás metrobus vznikl přejmenováním standardního autobusu a nechal se stát v kolonách. V Mexico City má metrobus až na výjimky vyhrazené pruhy, na křižovatkách má přednost a prostě jede, i když okolní doprava stojí. Odbavení je již otevřené, tak se nejprve zbavuji těžkého batohu a následně i zbylých pesos.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Po bezpečnostní kontrole jsem čekal, ještě pasovou, ale žádná se nekonala. Boarding připomíná boj, neboť na konci relativně úzké chodby boardují vedle sebe Boeing 747 Lufthansy do Frankfurtu a Boeing 747 British Airways do Londýna. Jak moc bych chtěl letět tím prvním, ale bohužel letím s BA. První polovinu letu sleduju filmy, druhou pak prospím. V Londýně přistáváme po poledni a mě čeká 20 hodinový stopover. Jedu metrem do města, ale nějak to nejezdí, takže do centra to trvá přes hodinu a půl. V ulicích vládne vánoční šílenství, chodníky nestačí a chodí se i silnicí. Projdu klasické kolečko Oxford Street, Piccadilly Circus, Whitehall, Big Ben a Westminster Bridge. Metrem se pak přemísťuji k Tower Bridge, kde mám sraz s Edou, který je teď pracovně v Londýně, a jdeme na pivo. O půlnoci valím zpět na Heathrow a ráno následuje krátký let do Prahy, což je zároveň konec celé cesty za mexickými vulkány.